Beskydský dogmaraton 2025
Když jsem viděl fotky od dvorní fotografky Karolíny, měl jsem pocit, že se mi to letos vůbec nepovedlo. Fotky v protisvětle, špatně nastavený foťák, který na blízko neostřil, a vybité baterky hned po příchodu do cíle – nic moc začátek.
Ale při úpravách se přece jen začalo něco rýsovat a nakonec jsem si řekl, že to vlastně není tak zlé. Vždyť běžci do toho dali tolik sil! U psů to většinou ani poznat nebylo – ti šli s lehkostí a úsměvem na čumáku. Samozřejmě se našly i výjimky, kteří mě pod celtou v dešti brali spíš za strašidlo a dali mi to patřičně najevo.
Pak se objevil skokan s předpovědí lepšího počasí (rosničku jsem v lese ještě nepotkal), déšť ustal, přes kopce se převalovala jen mlha a celé to začalo působit optimističtěji. Běžci na mě z dálky mávali, v domnění, že mám dlouhý objektiv a fotím je hned, jak se vynoří z mlhy. Letos jsem ho ale vůbec nepoužil – v té dálce by na snímcích každý vypadal jako rákosníček s mlhou před sebou za sebou.
Místy jsem si připadal jako energeťák. Vidouc mne, že nefotím (to kvůli toho objektivu jsem vyčkával až příjdou blíž), tak se dali i do běhu v domění, že na dogmaratonu fotím jen běžce. Někteří jen zvedli hlavu a usmáli se, jiní rovnou děkovali. A právě to je důvod, proč ty fotky musím sdílet – i když byl můj první dojem po akci spíš rozpačitý. Tak se podívejte sami – třeba se na nich i najdete.
Ale při úpravách se přece jen začalo něco rýsovat a nakonec jsem si řekl, že to vlastně není tak zlé. Vždyť běžci do toho dali tolik sil! U psů to většinou ani poznat nebylo – ti šli s lehkostí a úsměvem na čumáku. Samozřejmě se našly i výjimky, kteří mě pod celtou v dešti brali spíš za strašidlo a dali mi to patřičně najevo.
Pak se objevil skokan s předpovědí lepšího počasí (rosničku jsem v lese ještě nepotkal), déšť ustal, přes kopce se převalovala jen mlha a celé to začalo působit optimističtěji. Běžci na mě z dálky mávali, v domnění, že mám dlouhý objektiv a fotím je hned, jak se vynoří z mlhy. Letos jsem ho ale vůbec nepoužil – v té dálce by na snímcích každý vypadal jako rákosníček s mlhou před sebou za sebou.
Místy jsem si připadal jako energeťák. Vidouc mne, že nefotím (to kvůli toho objektivu jsem vyčkával až příjdou blíž), tak se dali i do běhu v domění, že na dogmaratonu fotím jen běžce. Někteří jen zvedli hlavu a usmáli se, jiní rovnou děkovali. A právě to je důvod, proč ty fotky musím sdílet – i když byl můj první dojem po akci spíš rozpačitý. Tak se podívejte sami – třeba se na nich i najdete.
